Naděje na Vltavě

Včera jsem měl možnost být na pražském koncertě Struny podzimu.

A přímo na Vltavě na plovoucím pódiu vyslechnout úžasného houslistu jménem Daniel Hope, v rekompozici Čtyři roční období Maxe Richtera.

Ve chvíli, kdy se dotkl strun, jakoby Praha, tisíc lidí a svět zmizel do jiné dimenze. Ještě jsem něco takového nezažil. Bylo to krásné, silné, plné. Volalo to člověka. A dávalo mu to naději. Hope.

Nebyl jsem sám. Minimálně v našem kruhu jsme sdíleli pocity společně. Co mi běželo hlavou?

Naděje. Že se něco stane. Že si všimneme. Že si všimneme, že

JSME TU ZA ODMĚNU.

Že každý z nás má naději dělat to, co je pro něj důležité. Na čem mu záleží. Že jsme každý králem svého království. Že pokud nás kdokoliv uvrhne do žaláře, můžeme si za to hlavně sami.

Komu dáváme moc nad svým životem, prací, časem?
Koho jsme si zvolili jako své vůdce? Máme volbu.

A v tom vidím naději.
Není nic, co bychom nemohli změnit, pokud se to stane naší misí!

Každý jsme na misi. Na své misi. Za spokojený a šťastný život.

Zapomeňte na poslání, velké vize a úkoly. Ty si vás najdou.

Co když náš první úkol je všimnout si, že jsme tu za odměnu a můžeme žít spokojený a šťastný život?

Není to fajn první krok?

Co když už jste šťastní?
Co když už dávno šťastní jsme, jen jsme si nějak nevšimli?
Nebo co když minimálně máme na dosah možnosti, být šťastní a spokojení? Žít nebe na zemi.

Možná pak, až si všimneme, že můžeme být šťastní, spokojení, doma, venku, kdekoliv. Pak z tohoto klidu vzejde to, na čem nám skutečně záleží. Co je pro nás bytostně důležité.

A pak vezmeme svůj meč a vyrazíme. Vyrazíme na svou novou misi, za svým úkolem, za svou vizí. Budeme rebelovat a kralovat. Vyhlásíme embargo na vše, co v našem životě dále není funkční a neprospívá.

Jste šťastní a spokojení?
Je čas vyrazit na vaši misi?

Mám naději, že tu možnost máme každý. Cítil jsem to včera. Národní divadlo se chvělo, pražský hrad v pozadí nás volal, Vltava zpívala a říkala: Ano, můžete.

Můžete přátelé.

Zpráva předána.

– David