Láska, štěstí, zdraví

Málem jsem na to skočil taky.

Na vlnu TO TEDA NE!
To se nesmí dít, to je špatně, musím zasáhnout!

A zapomněl na úžasné: Dopadne to dobře nebo dobře.

O co jde?

Začnu z druhé strany.

Máte stavy, kdy nevíte, nedává vám nic smysl, jste pod tlakem, nestíháte, chcete to vyřešit, druzí vás rozčilují, blbá nálada, dejte mi pokoj?

Já je mám. Vidím je dokonce jasněji než kdy dříve. Najednou se nořím pod vodu a padám níž a říkám si: „What the fuck?! Co to kurva je!?“

Vždyť poslední roky tak makám na tom, aby zmizly. A tohle je výsledek? Si dělá někdo prdel ne?

Ano, dělá. Je to ta nejpeckovnější prdel, co existuje. Od života. Život si s námi hraje. Jen my si občas nehrajeme s ním. Chápete?

On si prostě dělá prdel. On se totiž rád baví. Posílá dokola a dokola všechny ty speciální efekty, prožitky a zážitky, abych si je užil a žil a radoval se a slavil a smál se, prožíval, brečel, dělal vše, co zrovna přijde.

Jenže když jste pod vodou, není to tak vidět.
A pod vodou jsme občas všichni.

Proto je důležité, aby ti, co jsou zrovna na hladině občas vytáhli ty pod.

A řekli: „Hej, tady svítí slunce a je tady čerstvý vzduch. Pusť to!“

Vedli nás k procitnutí, probuzení, všimnutí si, zpřítomnění a nahlédnutí, co je za těmi všemi efekty a zážitky života. Co je za všemi myšlenkami, názory, slovy a pravdami, které každý neseme.

Za nimi je totiž láska, štěstí, zdraví, klid, inspirace, tvořivost, nekonečnost, mír, ticho, bytí, nic.

Jako když špunt ponořený pod hladinu vyskočí, když ho pustíte.

Stane se to samo. Nemusíte na tom makat. Šup a je venku.

Jasně, že pod hladinou je to vážná věc. Tam to není prdel.
Co ale nevidíme, že se tam držíme jen a jen my sami.

A to je má dnešní podpora.

PUSŤTE TO. VŠECHNO. VŠECHNY ŠPUNTY.

Držíte se jich, tíží vás a tahají pod hladinu – přemýšlení. Organizujete, plánujete, řešíte, rozmýšlíte, rozhodujete, konverzujete, držíte je, hlídáte, kontrolujete, aby to vše „bylo cajk“.

A já vám říkám, že cajk to už dávno je, jen o tom nevíme.

Dokonce jsem chtěl chvíli svou nasranost hodit na pana ministra zdravotnictví. Bojovat s ním. Bojovat za pravdu. To přece nemůže.

Může. Stejně jako já můžu a každý může. Hrát si svou hru.
Nechytit se do pasti a nehrát s nimi ani proti nimi.

Jejich hra je plná strachu, obav a pochyb. A tak brzy skončí.
Rozpadne se na prach.

Teď je nejlepší čas hrát svou hru. Nedat jejich hře ani špetku.
Pravda je totiž to, čemu dáme pozornost a čemu věříme.

A tak přátelé, dejte právě v této době pozornost a energii:
LÁSCE, ZDRAVÍ A SVÉMU ŠTĚSTÍ.

To je nejvíce, co můžeme každý udělat.
Postarat se o sebe, šířit lásku, zdraví a štěstí. Hrát svou hru.
A nakazit jí celé okolí.

To je revoluce zevnitř a za tu kopu.

Nebyla by škoda prožít nebe na zemi, báječný život, ale nevědět o tom?

Co když takhle to je?

Co když to máme každý v sobě. Neseme celou dobu láskyplné, zdravé, šťastné, bohaté, krásné životy. I v této době. Jen o tom nevíme, protože si myslíme něco jiného. Protože posloucháme někoho jiného. Ne sebe.

Jen protože jsme většinu času v našich myšlenkách, které nás drží pod hladinou a my lapáme po dechu neznamená, že nad hladinou nesvítí slunce. Svítí.

Tak je pusťme, vyplavme na hladinu, nechejme špunty povyskakovat na čerstvý vzduch a nadechněme se.

Života, lásky a zdraví.

A hrejte svou hru více než kdy jindy. Dávejte, prodávejte, obohacujte svými dary a talenty své okolí a své lidi. Hrajte svou hru plně.

Přeji nám to všem z celého srdce.
Bytí na hladině, kde i za mraky pořád svítí slunce.

David