Hlavně nebýt vidět

Kdo to ví?
Kdo zvedne ruku?

Ve škole i na seminářích jsem ten, kdo nechce být vidět. Nejsem ten, kdo chce být vovoláván a zvedá ruku. (sedím vepředu, to jo, ale nechci být vidět :)

Možná právě škola ve mně/v nás zasela v životě semínko – nebýt vidět.

Má to hodně z nás. Extroverti logicky méně, introverti více. Jenže být introvertem neznamená, že nejsme v životě vidět. Často právě naopak. Víte, že většina super-star a veřejně známých lidí jsou ve skutečnosti introverti?

Je něco zázračného na tom, tvořit uvnitř a sdílet venku.

Je to i můj příběh. Potřebuji strávit čas o samotě. Se sebou. V jeskyni. Přemýšlet si nad svými věcmi. Nechat je destilovat, zrát. Nabíjet se mimo v ústraní, abych pak mohl vystoupit na pódium. Jít ven. Abych mohl sdílet, potřebuji prožívat. Ve svém světě, v bezpečném kruhu, s blízkými lidmi, přáteli, ženou.

A poslední týden mi připomněl nedávné zážitky…

Vyrazil jsem v březnu do Hollywoodu – sám – na dvě akce. Překvapivě obě mě zavedly na jedno místo. V tuto chvíli pro mě důležité místo. Nechaly mě potkat se s vlastními myšlenkami strachu být vidět, být vyvolaný.

Mé téma v příběhu je tady angličtina, která mou potřebu nebýt vidět – protože přece neumím dokonale anglicky a nejsem rodilý mluvčí – podporuje. Hlavně nebýt vyvolaný, já, který neumí pořádně anglicky.

A tak jsem si to den sjížděl, prožíval krásná aha o síle a vlivu našeho hlasu a přitom tiše trpěl, kdy bude další cvičení, kdy budu muset sdílet, zda nebudu nedejbože vyvolaný i na pódium a mluvit tam.

Pak jsem se přesunul na druhý event, prováděl cvičení a cítil jsem, že to nějak není ono, že přece tam musí být něco víc. A taky že jo.

Probírali jsme různá nefunkční přesvědčení a najednou mi začaly chodit věty:

Strach z toho být vidět
Strach z toho být slyšet
Strach z toho být vyvolaný
Strach z toho být vyvolený
Strach být ten pravý…

A byl jsem doma. Krásný příval energie. Obrovské uvědomění, když si všimnete něčeho, co si myslíte, ale nevíte, že si to myslíte.

A tím ten stín nějak ztratil svou sílu, najednou nebyl důležitý. Najednou se tento humus změnil na zdroj výživy a energie, vyživil mě obrovským uvolněním, výdechem a navrácením domů. Najednou jsem si tyto myšlenky dál nemusel myslet. Mohl jsem je propustit a jít dál.

Pak už jsem jen viděl, jak se neskutečné stává realitou.

Čas se zpomalil, na otázku, kdo chce sdílet, já zvedl ruku a v tu chvíli jsem věděl, že se na mě Christie – lektorka podívá a vyvolá mě. Otočila se, udělala pár kroků, v sále s 500 lidi bylo pusto a jediná ruka, která směřovala vzhůru – ta moje.

David sdílel s nadšením a vzrušením, užíval si pohled stovek lidí, užíval si to být slyšen a viděn. Užíval si mluvit anglicky a být vovolán. Užíval jsem si uvědomění, že je úplně OK být ten pravý, být v tu chvíli a celý další život středem svého vesmíru a užívat si plně tuto roli být pro sebe vždy tím vyvoleným.

Byl to krásný zážitek. Osvobozující a posilující.

Znám je. Tyto zážitky, kdy si všimneme. Kdy opustíme myšlení, které nám dál neslouží. Kdy dovolíme novým svěžím myšlenkám, aby přišly. Kdy uvolníme místo a z hlubin přijdou stíny, které se stanou dárkem a obohatí nás.

A pak nezbývá než si to užít. Dal jsem si poté pořádnou krásnou pozdní snídani a dobrá nálada mě ten den už neopustila. Strach být vidět a být vovolán poodešel někam dál.

Ať je to váš jediný plán A. Ať neexistuje plán B. Dejte do toho vše. Oddejte se tomu.

David