Dejme milost

Poprvé se mi to stalo někdy před 10 lety. Četl jsem knížku a bylo v ní doporučení všimnout si, že za tím, co mi běží v hlavě, za každodenním hlasem v hlavě, za myšlenkama, za tím, co prožívám, co cítím, je ještě něco, někdo. A říkal mu pozorovatel. POZOROVATEL.

A fakt jo. Byl tam. Podařilo se mi všimnout si toho prostoru za. Dnes ho nazývám mnoha jmény. Dnes vím, že z toho přítomného bytí „za“ vše pramení.

Je to mé kořenové pravé já. Já, které všichni sdílíme. Když jsem si toho tehdy všiml, započalo ještě něco. Boj.

Začal jsem bojovat a dělat hodně proto, abych ten hlas nepravého já, hlas mého myšlení, hlas té potvory, která pořád vše hodnotí a posuzuje, hlas té inkviziční komise v hlavě, která má na vše svůj názor, a která vše komentuje libí/nelíbí – utišil, přemohl, zničil a rozprášil, aby zůstalo jen vytoužené a blažené – TICHO. Osvícení. Probuzení.

A více či méně jsem se o toto posledních 10 let pokoušel.

A nejspíše se o to pokouší právě teď na světě milióny a milióny lidí, kteří si někdy v minulosti všimli, že vlastně jo. Že je tam ještě něco. Tam, kde dříve neviděli vůbec nic, něco je. Že za tím, kdo si myslíme, že jsme je ještě někdo. A tím vznikla otázka všech otázek. Kdo jsem?

Jakmile v totálně tmavé jeskyni vznikne malá prasklina a tou přijde světlo, jeskyně se začne zaplavovat světlem. Začne být více a více osvícená, tak jak otvor a množství světla proudí.

A to, co se stane pak je, že se do toho světla zamilujeme. Prostě nás pohltí, poskytuje nám mír v duši, totální blaženost, nirvánu a to chceme. Napořád a navždy.

Původní, tmavá, vlhká, studená jeskyně, kde jsem žili celý život jaksi už není tak sexy. Vykašleme se na ni, nadáváme na ni, nechceme ji, odmítáme a zavrhujeme ji. Nebo děláme, že tam není. A naše touha po světle roste.

Jenže po čase zjistíme, že se jí zbavit nelze. Narodili jsme se do jeskyně a umřeme v jeskyni. Narodili jsme se jako lidé s myslící a mluvící hlavou a umřeme jako lidé s myslící a mluvící hlavou. Než nás evoluce nepošle někam dál.

A tak je dnešní nedělní hlášení o tom, abychom přestali v té jeskyni bojovat. Prát se sami se sebou, uzavírat komise a hlasy v hlavách do vězení, do samotek a přestali ty hlasy a své ego já perzekuovat, nesnášet a zlobit se na něj.

Dopřejme mu milost. Odpusťte mu. Dělalo celou tu dobu to nejlepší, co umělo. Nedělalo to naschvál.

Bylo by obrovsky rádo, kdyby jste ho přijali zpět. Kdybyste ho objali a řekli: „Pojď sem. Už je to dobrý. Jsem s tebou….“ A buďte s ním. Právě vy, to vaše pravé já, to které představuje život. To které má všechnu milost světa. Takovou moc a sílu máte.

A až to uděláte, přijmete toho vlastního kritika, svůj hlas, názor, komisi, soudce, své myšlenky, které vám běží hlavou a přestanete bojovat. Dáte milost hlasům svých ministrů a premiérovi, který řídí váš život.

Dáte, protože dělají to nejlepší, co umí.

A pak možná otevřete oči a se soucitem a láskou dáte milost i hlasu našeho ministra zdravotnictví a našemu premiérovi. Možná dělají to nejlepší, co umí. Možná se bojí, mají obrovský strach a ta jejich komise v hlavě jim nedovolí konat jinak. A tak konají. Konají a trpí, ale nemůžou si pomoct.

Jako my si někdy nemůžeme pomoct, konáme hlouposti, ale jaksi si nemůžeme pomoct. A možná, že ani nemáme. Možná je to přesně to, co máme konat, abychom procitli. Abychom si všimli, že i když tam ještě včera byla úplná tma, dnes tam nahoře je malá škvírka a tam je malá záře. Malé světýlko a začíná se zvětšovat.

Pomožme jim ho vidět. Ukazujme dokola a dokola prstem, kde je. Buďme laskaví a přítomní. Ulevme jejich strachům, obavám, bolesti a utrpení. Nechtěl bych být na jejich místě. Nechtěl bych mít v hlavě to, co oni. Nechtěl bych prožívat to, co oni.

Každý máme svůj úkol. Ale protože jsme spolu všichni jedno, mohu to pozorovat, nemusím bojovat a křičet, mohu klidným a laskavým hlasem říkat, co je důležité, co je za těmi všemi příběhy a skutečnostmi světa.

Je tam síla života, která po miliardy let udržuje planety a galaxie v pohybu. Je tam síla, která po stovky miliónů let svítí na naši zemi a ohřívá ji, aby zde mohla příroda dokola a dokola žít a tvořit svou práci. A je tam síla, která z jedné oplodněné buňky stvoří sama nový lidský život a my proto nemusíme udělat nic jen být a nebránit, umožnit to.

Tak co, kdybychom to sílu života nechali dělat její práci.

Co kdybychom přestali plavat proti proudu a máchat rukama a zlobit se a nadávat a rozčilovat se, že to je k zbláznění a místo toho jsme naši vůli použili v souladu s životem. Jeli po proudu a s tím, kam nás život vede a jakou nám ukazuje cestu.

Přeji to každému jednomu z nás. I těm „nahoře“, nebo spíše „dole“, aby se všimli, umožnili a neodporovali… život proudí a bude a je na naší straně a bude navždy.

David

PS:
Moje drahá žena srhnula svůj pohled na současnou situaci také a zde posílám na její příspěvěk. Nechť vám poskytne úlevu…..

PS2:
A ještě dnes novinka. Budu dále tyhle nedělní zprávy natáčet i jako audio, prostě zapnu mikrofon a nahraju, co k danému tématu přijde…
Odkaz na audio