Možná je to bytí vklidu jedno-dušší, než si teď myslíme.

Jenže zatím mi život ukazuje, že je to v pořádku. Že můžu. Že za tím hlukem názorů a myšlení nás lidí existuje pravý domov. A z něj - z toho místa klidu a míru život skutečně moudře tvoří.

A my můžeme s ním. A to je zázrak.

Lze z nic vytvořit vše? Kdo ví. Ale lámu si tím hlavu dlouho. Tak moc jsem přemýšlel a přál si na to přijít. A než jsem si tu hlavu zlomil úplně, bůh se smiloval a začal mi pomalu ukazovat cestu. Pro mě mnohem pomaleji, než bych si přál, než jsem chtěl. Díky bohu ale, nepřestal a po málu a hlavně dokola a dokola ukazoval, kudy se dál vydat, kde ta pravda je.

Znova a znova jsem ji pak ztrácel. Tu pravdu. Znova jsem k ní něco přidával. Znova mi nebyla dost. Nevěřil jsem, že to stačí, že je to dost. Že já jsem dost. Měl jsem myšlenky, že tam něco chybí. A tak jsem přidával. Abych byl už správně. Abych se už cítil pořád dobře. Aby to bylo ideální už pořád a podle mě. Tak jsem to chtěl a vyžadoval. A opět to mělo být jinak a jednodušší, než jsem si myslel.

Věřím, že nám evoluce teď ukazuje řešení. Možná se na to už bůh nemohl dívat, kdo ví, každopádně nám ukazuje cesty a nové možnosti, jak si tu naši lidskou hru zjednodušit. Jak vidět, že jsme mnohem více, než si myslíme a denně vidíme.

A to řešení vidím v nalezení svého klidu, naší pravé podstaty. A ta je v nás. To bytí vklidu, to je zázrak, jádro veškerého vědění a moudrosti života. Ta pravda je v nás a máme k ní každý přístup.

A z toho zázračného místa - být vklidu - se dějou čarodějné věci pro náš běžný obyčejný či dokonce neobyčejně zázračný lidský život. Ano.

Neznám krásnější místo, než to VKLIDU. Je to nejúžasnější místo pro život. Jsou tam odpovědi na všechny otázky. Je tam jistota i bezpečí. Vzrušení i nekonečná tvořivost. Je tam svoboda. A je tam láska. 

Skoro bych řekl, že je to místo, o kterém sní každý člověk. A to místo tu pro každého člověka je a on ho dokonce už žije. Jen o tom vždy neví. Dokonce ho často vidí, má ho na dosah a když už ho tak tak má, ztratí se mu před očima. Tohle všechno to místo umí, protože je zázračné.

Je to naše podstata. Je to to, kdo jsme ve skutečnosti. Ukrytá za všemi slovy, za našim myšlením, za koncepty a za formou života. Je to život sám, který v nás tepe. Který nás žije, který nás pohání, vede nás a tvoří skrze nás.

Jakmile jsem si tuto pravdu - tuto možná jedinou pravdu - poprvé uvědomil, začal jsem si ji pak uvědomovat více a více, můj život se začal přeměňovat. A to je ten zázrak. Proto má takovou cenu a hodnotu pro člověka. Jeho pravda.

Proto po ní lidstvo prahne po věky věků. A světe div se, dnešní doba nám dala příležitosti a možnosti tu pravdu nejen znát, ale hlavně ji žít.

Tuto pravdu nazývali osvícení realizací zde na zemi. Já idealista ji nazýváme dovolenou tady na planetě Zemi, nebem a zemským rájem. Spokojeným vtělením duše tady v životě na zemi. Moje žena tomu říká, že jsme tu za odměnu.

Nebo tomu říkejme prostě: SPOKOJENÉ TVOŘENÍ.

Uviděl jsem pro sebe, že není nic více, než se cítit hluboce spokojený a z této spokojenoti tvořit díky inspiraci zhora. Bůh mi dal milost nakouknout za oponu a odkryl mi kousek toho zázraku. A i ten malý kousek dělá divy. I když ho občas ztratím, i přesto mě dál drží a vede mě, čeká až si zase všimnu. Ten kousek stačí, abych byl jako člověk vklidu. A má ho v sobě fakt každý.

Věřím, že díky tomuhle "vklidu" tvoříme v životě zázraky.
Vím, že člověk je v podstatě tímto "vklidu" pořád.

Že je to to nejúžasnější místo, ze kterého můžeme žít život, klidně divoce tvořit i být klidně spokojení. Je to místo, kde jsme doma.

Být vklidu stačí. Stačí. Tak vítejte...