TEĎ: Být chvíli doma

Zdravím z domů, z Vysočiny.

Jaké by to bylo být chvíli doma? Opravdu být doma. V pokoji. V bytě. Vklidu. Jaké by to asi bylo? Znáte to?

Ano znáte. Známe to všichni moc dobře. Jen tomu nedáváme pozornost. Přijde nám to málo. A přitom je tam úplně vše co teď hledáme a co teď jako lidé potřebujeme.

Co když je to naopak, než myslíme? Co když náš myšlenkový neklid v každém z nás tvoří úžasně neklid, který zdánlivě vidíme kolem?

Co byste dělali, kdybyste nemysleli?
Kdybyste prostě chvíli nemysleli všechny ty věci, které myslíte normálně?
Jak byste se cítili, kdybyste nemysleli?

PŘESNĚ TAK, JAK SI V HLOUBI DUŠE TAJNĚ PŘEJEME.
PŘESNĚ TAK, JAK NA TOM TEĎ S NAŠÍM MYŠLENÍM PRACUJEME.

Je to možná největší paradox života. To, co si nejvíce přejeme nám mizí, protože se o to tolik snažíme, honíme to, vybíháme za tím, a pak se trápíme, že to pořád nemáme.

A přitom je to vše doma pod nosem.

Všechno to mít a být lepší, být jiný, být dále, být výše, být jinak než jsem teď. Hlavně abych už tam byl. Přesně tam, kde chci být. A přesně to mě od „domů“ vzdaluje.

Směju se. Směju se sobě. A děkuju životu a Bohu, že mi svítí a já se občas koukám tam, kde svítí on. Nejen tam, kam chci koukat já sám a kde je ale furt tma, ať dělám, co dělám.

Protože světlo je jinde, než si jako lidé myslíme. Zapomněli jsme, kde je naše světlo. A to světlo je doma.

Je doma, v nitru v nás, v každé chvíli, kdy se naše mysl zklidní, intenzivní myšlení utichne, v tu chvíli jsme zase doma. Vklidu. Tichu. Pozorujeme klidný západ slunce a mír v nás vychází na povrch.

To doma je dar a máme ho všichni zdarma. To doma nejde udělat, zařídit, odmakat. Dřina funguje v lidském světě, kde nevěříme na zázraky. Tohle doma, ale na zázraky věří. A fungují tam jiná pravidla. Opačná.

Kdykoliv si všimneme, že se necítíme dobře, odcházíme z domu. Začínáme si myslet něco, co není pravda a to nás vzdaluje od „doma“. Ano. Je to tak jednoduché. A proto tak vzdálené.

Protože jednoduchost, pomalost a dost nebylo mezi lidmi „in“. Jenže to bylo. A je to pryč. A čím více budeme odporovat, tím více válek, bojů a konfliktů budeme v sobě zažívat.

Jen si všimněme, jemně, laskavě. Že hlavní války a konflikty se nedějí tam. Nejvíce válek je uvnitř, v naší mysli, které neustále bojuje s tím, co je a chce věci jinak. A dokud budeme chtít pořád něco jinak a po našem, tak bude boj. Až se vzdáme a uvidíme, že život ví lépe než my, jak to má být, nastane ticho, mír a klid.

Nechci být dlouhý, přeji si aby se tyto zprávy dostaly k lidem, aby je četli, ale hlavně cítili to za slovy. To volání života, abychom se vrátili domů, k míru a tichu v nás. Tam jako mávnutím proutku utichají všechny rozbroje a zůstává jen láska. Milá, klidná obyčejná láska.

A zbývá poslední: překvapivá vděčnost za to, jak to je.
Jak to je právě teď.

Dovolte si to. Být tak, jak teď jste v pořádku. Buďte překvapivě vděční za to, jaký život máte. Že jste, že žijete. To vás vrátí zázrakem domů.

Buďte v míru. Zůstaňte doma v pokoji.
David