Písek vs. Skála

Evoluce lidstva nikdy neprobíhala v komfortu. Nic zemsky velko-lepého se neodehrálo za zvuku famfár, pohodlí gauče nebo plného talíře.

To je fakt, který je dobré vnímat.

Posun, změna, růst se děje na hraně. Na hraně komfortu, myšlení, na hraně starého a nového. Teď. Tam se odehrává život.

Pokud postavíme náš dům v písku, když přijde vítr, povodeň, zemětřesení, dům zničí a smete z povrchu země. Abychom mohli začít znova. Abychom si našli lepší místo, kde stavět náš život.

Až tuto lekci pochopíme a naše myšlení a konání přestaneme stavět na pomíjivém písku, ale ukotvíme ho v něčem tak pevném a robustním jako je skála, pak přestaneme trpět.

Postavme náš dům na skále.

Zapusťme základy a své kořeny do té nejpevnější skály. Do takové hloubky, kde přebývá ticho bytí, mír a klid.

Ať přijde jakákoliv pohroma nebo pandemie, my stojíme pevně jako skála. Neochvějně, pevně, soucitně se všemi, jejichž domy jsou smeteny a rozmetány.

Jsme pomocí pro ty, kdo trpí, strachují se a naříkají. Naše pevnost skály je s nimi.

Jak je to možné? Nic není nemožné, když víme, že jsme více než pomíjivá forma myšlenek, která nám teď běží hlavou, více než hmotné statky, které jsme získali, a které se stejně změní v prach.

Pavel mi napsal: „…zkus sestoupit i do svého srdce, pokud to dovedeš.“

Ano, Pavel má pravdu, nebudu to ale jen zkoušet, rád to udělám. Udělám to kdykoliv přijde obava, strach, smutek, lítost. Dovedu to, jako to dovede každý z nás. Někdy lépe, někdy hůře.

Ale každý máme sílu sestoupit z hrůzostrašných příběhů naší hlavy do srdce. Spojit nebe se zemí právě v našem středu, v našem srdci a zakotvit tak základy našeho života pevně do skály.

Právě teď jste a jsme všichni v procesu probuzení, a zvu nás, abychom šli hlouběji.

Zvu nás, abych v každé situaci, v každém maličkém a jediném okamžiku, viděli příležitost, dar a požehnání.

Ať se kolem nás děje cokoliv, řekněme tomu ANO a vnímejme nekonečnou příležitost růst. To nás vskutku osvobodí.

Neplýtvejme těmito dary, které nám jsou dávány.

Už jsme jako lidé plýtvali dost. Zdroji, časem, zbožím, planetou, jídlem, našimi životy. Tak neplýtvejme tímto velkolepým darem a příležitostí růst, který jsme dostali pro osobní i kolektivní růst.

Ego a hlava trpí, myšlení úpí, no a co…

Mějme soucit i s ním, řekněme Ano i našemu utrpení. Aby mohlo za chvíli pro jednou a navždy odejít.

My lidé trpíme nespokojeností 100x denně. Vidíme vše, co má být jinak, co není správně, co je třeba opravit.

Všimneme si 100x denně toho, co nemůže být jinak, co je naprosto správně a v pořádku, co není třeba opravovat, co je dokonalým dílem a zázrakem života? Od tlukotu srdce, po sojku na stromě…

Děkuji za dar to občas vidět. Někdy 5x, někdy už 20x denně.

Nepřestávám a pokračuji v tom, vidět místo hrůzy boží příležitosti.

Osobní příležitost pro každého z nás procitnou ze sna a žít nebe na zemi.

Příležitost pro naše rodiny, procitnout k obnovení vztahů a blízkosti.

Příležitost pro podnikatele, zažehnout hluboký smysl a užitek v našem konání a službě druhým.

Příležitost pro naše rody a celé národy, aby se probudily z hrůzného snu a všimli si, že jsme tady v ráji na Zemi.

Vždy jsme byli a budeme.

Staniž se. Děkuji. ??❤️

– David