O čase

Taky, i ve svých letech, přicházíte na různé zásadní objevy o životě?

Dnes tu mám něco o čase.
A letos v zimě si na mě pěkně došlápl.

Po většinu života jsem si myslel, že nemám čas. Že nemám dost času.

Že už bych měl být tam, i jinde. Že už bych měl mít tamto i toto. Že bych měl být takový i makový. Hlavně, aby už to bylo. Teď. Hned. Včera.

Už jsem kolem tématu měl pár zjevení. Například jsem si udělal loni z času svého kamaráda. Nejlepšího přítele. To celkem pomohlo.

Ale stejně jsem svůj čas tak nějak pořád ztrácel.

Co nás lidi pořád pudí, že si myslíme, že nemáme čas?

Přesně tohle. Myslíme si to.

A myšlenkám je lepší nevěřit. Rozhodně ne těm, ze kterých je nám blbě. A raději ani těm, ze kterých jsme nadšení. Kdo ví, co se z nich vyklube.

Lepší je hlavu vypnout. A žít.

Že to nejde? Dříve jsem si to myslel. Dříve bych si myslel, že je to úplná blbost, přestat přemýšlet. Ale zjistil jsem přesný opak. Že je to boží.

A zjistili jste to mnohokrát v životě i vy. Že nejlepší to je, když zas tolik nemyslíte. Když to jede a sfiští, když se věci skládají, když nám chodí  samy do cesty, když se milujete bez myšlenek, když jdete do akce bez váhání, když tvoříte a baví vás to, když sportujete a prázdná hlava, když chvíli jen jste a nic, když tolik neřešíte, ale konáte, bavíte se a prožíváte.

A světe div se, tohle vše se děje přesně tehdy, když nemyslíme na to, že nemáme čas.

V čase, kdy nejsme zaměstnáni právě přemýšlením – zvažováním, příběhy, domněnkami, porovnáváním, rozhodováním, kritizováním a všemožným analyzováním, co by teď bylo správné a co ne.

A když jsem si toho všiml, zjistil jsem, že toto dělám většinu času. A přesně tenhle čas mi pak jinde chybí. Chybí mi a já pak

– nemám čas a musím pořád spěchat
– nemám čas a nemůžu se pustit do úplně obyčejných věcí, ze kterých není nic než obyčejná radost, protože přece na ně nemám čas
– nemám čas a tak zažívám pocit, že mi jinde něco utíká
– nemám čas se uvolnit a užít si třeba minutu obyčejného nic
– nemám čas dávám lidem kolem sebe plnou pozornost
– nemám čas šimnout si květiny, která každý den o něco povyroste
– nemám čas

Jenže, když si všimnu, že si to jen myslím. Když si všimnu, že nemám čas právě proto, že moc myslím. Bum. Nastane klid, ticho a čas je najednou tu.

Najednou mám čas. A čas má mě.

Může si mě užít. Můžu mi být na blízku. Může si se mnou hrát. Můžu dokonce zpomalit čas. Rozmnožit čas. Mít hojnost čas. Bohatství času. Nekonečnost času. To vše je možné, když si všimnu. Ztiším se, a on přijde. A já mám čas s ním žít.

Byl tam vždy, ale pod jinými myšlenkami, důležitými a urgentnějšími. Za nimi je času habaďěj. Za úporným myšlením je moře času. Eóny času.

Je to až nekonečná úleva. Najít svůj čas. Mít čas žít. Když si čas zamilujete, můžete ho propustit a dát mu úplnou svobodu.

A když ho na chvíli ztratím? Nezlobí se. Nezlobí se, když se zapomenu. Nezlobí se, když jsem pomalý nebo něco nestihnu. Počká. Zase přijde. Je v pohodě. Je v klidu.

A to se mi líbí. Za to ho mám rád. Že je v pohodě. Že život je v pohodě. Že nás vede. Že se o nás stará. Že nás nikdy nenechá samotné. Že stojí při nás. Že jde s námi.

Že i když to chvíli vypadá: „Ty vole, co to jee?“, za kratší nebo delší chvíli se ukáže, že to tak mělo být. Že dobře věděl. Že jsme pořád uprostřed zázraku. Že bere vše tak, jak to je.

Stojí tam nedělní fronta času. Ani nedohlédnu na konec. Čeká tam na mě. Tak jdu za ním. Je čas.

– David