Není čeho se bát

Přišlo mi to posledně jako dobrý nápad. Psát o smutku a svobodě. A podle reakcí se vám to líbilo. Děkuji. Tak dnes ještě pokračování…

Věřím, že když se spojíme s esencí a podstatou života, kterou je svoboda, nezůstává pak kámen na kameni.

Je to nejvíce, kam můžete dojít. S čím se jako člověk můžete spojit. Se životem samým – s jeho svobodnou podstatou – s jeho nekonečnými možnostmi tvořit. S jeho neomezeností.

Jako muži to prožíváme asi silnější, ale ženy v tom jedou s námi.

Svoboda je za smrtí. Svoboda je za strachem. Za limitem. Za hranicí známého. Za tím, co víme a známe.

Každá cesta hrdiny, v životě i ve filmu začíná změnou. Věci už nejsou takové jaké byly. Něco se stalo! Velký třesk. Překvapení. Uf. To ne.

Jen si vzpomeňte na své osudové okamžiky. První naše reakce je Ne!

Jenže to je povrchní reakce našich smyslů a emocí, vzpomínek a minulosti. Naše srdce a duše chce růst, proto nám dává tyto dárky – osudové okamžiky.

A tato touha naší duše prožít nové dobro-družství, jít do dalšího kola, pohřbít staré a přivítat nové v nás v každém tepe.

Proto touto hranicí toužíme procházet. Často nevědomě. Abychom se v omezenosti lidství osvobodili. Prošli skrz. Domů.

A doma – tam je absolutní a totální svoboda. Tam letíme jako ptáci, dýcháme a rozprostíráte se svým klidem a mírem přes celý nekonečný vesmír, a jsme volní.

Ano, toto lze prožít jako člověk. Je to tu pro nás. Je to za emocemi. Za smutkem. Za tím, čeho se bojíme. Za smrtí. Za naší hranicí.

Prožíváme to často v okamžicích samoty. Klidu, meditaci, uvolnění. Proto je občas třeba dlouhý výlet, den, dva, dva roky. K sobě a do samoty.

V těch chvílích se přibližujeme na hranu, nakloníme se, ale točí se nám hlava a tak se většinou stáhneme. Jdeme zpět. Vrátíme se. A chvíli jsme zasev naší bezpečné krabici.

Ale po čase nás to zase zavolá. Nejde to ovládnout. Je to v každé naší buňce. Volání, touha. A tak zase vystrčíme nos. Opět vykoukneme. Opět tu hranici zkoumáme. Že by už teď? Je čas? Už můžu?

Strach je velký, smutek ze ztráty všeho známého obrovský. Ale stejně to zkoušíme celý život, život za životem, věky věků…

A pak se to občas někomu podaří. Dostanete se tam. Projde skrz. Dá to. Pozná, co je svoboda. Pozná, co je na druhé straně. A tito lidé nám všem dají novou možnost a novou naději.

Jsou divní, jsou jiní, vystupují z davu, nejsou ticho, rebelují.
Jsme to my všichni, každý v nějakých aspektech života – jsme divní.

A někteří jsou divní totálně.

Čteme pak o nich, nasloucháme jim, toužíme po jejich prožitku. Vedou nás a my se necháme vést. Ježíš, Budha byli těmi vyslanci svobody a vytvořili most.

Milimetr svobody tvoří a manifestuje na zemi kilometry čehokoliv.
Takovou sílu a moc má svoboda. Je to esence života, život sám.
Takovou sílu máte. Máme stejnou možnost, jako měli o ni.
Možnost svobody.

Zvu vás k té hranici. K okraji. Nemusíte hned skákat. Stačí se chvíli dívat a skamarádit se. Chodit tam. Objevovat. Být tam. Odkládat svršky. Až jednou si všimnete že jste tam. Úplně nazí.

Že už jste tam vlastně dávno. Svobodní. Že jste tam byli celou dobu. Jen ještě nebyl čas to cítit a žít. Čas svobody.

Co by se stalo, kdybyste se přestali bát?

Kdybychom se všichni přestali bát. Co by se stalo?

Kdybychom se ráno probudili a byli bychom svobodní.
Říkat, dělat, myslet si a tvořit cokoliv, kam nás naše srdce táhne.

A tak bychom to dělali. Bez omezení. Beze strachu. Bez bázně a hany. Svobodní lidé české země.

Co by se pak stalo? Vzniklo by Šťastné Česko. Nejšťastnější republika na planetě zemi. Země svobodných lidí. Lidí beze strachu a bez studu.

Bojím se. Často. Přesto říkám: „Není čeho se bát.“

Kdybych teď vše ztratil, o vše přišel, ztratil jsem sebe a svou identitu, své majetky, své nejbližší, své vzpomínky, vše lidské. Zůstane smutek ze ztráty a za ním to nejdůležitější. Zůstane svoboda. Možnost žít.

A s tímto darem můžete začít znova. Můžete pokračovat. Můžete vybudovat vše a cokoliv. Vše, co je pro vás podstatné a důležité můžete vytvořit znova. Ze svobody. Z možnosti žít. Můžete z nic tvořit vše. To je zákon života.

Co když je tma a strach a obavy tak velké, že nevidíte ani zrnko svobody? Ani tečku světla? Nic. Čekejte.

Nebojujte. Nedělejte s tmou nic. Dělejte jediné. Dovolte, aby se z nic stalo vše. Umožněte, aby se ze tmy stalo světlo. Aby se Ne změnilo v Ano. Čekejte. Proste a děkujte. Protože dokud vidíte nic, tmu, strach, pak existuje i vše, světlo, láska.

Budha v posledním okamžiku před svým osvícením uviděl tu největší tmu. Potkat svůj největší strach. Potkal nic světa. Tato zkušenost ho osvobodila přátelé.

Právě přijetí nicoty, tmy a strachu ho postavilo do plnosti světla. A dalo nám to všem novou možnost:

Prožít to taky.

Proto říkám: „Není čeho se bát. Užijte si své smutky.“

Ať je vaše nesvoboda jakákoliv, ať jste ve tmě tmoucí, ať jste v koncích, v nemoci, smutku či neštěstí. Za bolestí a smutkem je vaše světlo a vaše nekonečná svoboda tvořit. Přivítejte ji a řekněte: Ano, děkuji.

A tvořte… v malém i velkém. A dobře se u toho bavte.

David