Luxus ticha

Občas mě napadá, že luxus se v dnešní schoval za slovo ticho.

Je to cenné zboží. Velmi hodnotná a vzácná komodita.
A je jí méně a méně. Dalo by se říct, že z našeho světa mizí.

Možná proto, že nemá cenu na první dobrou.
Co když je ale ticho tím skutečným zlatem v hrdle?

Říká se, že ticho léčí. Čím to?

Třetinu života prospíme. Jsme v tichu.
Že by evoluce přírody věděla, co dělá? Že by nedělala chybu?

Je tu možnost, že by nás neustálé mluvení a hluk odváděl od něčeho mnohem zajímavějšího?

Jaké to je, když kolem nás mluví 3, 5, 100 lidí?
Jak probíhá porada, když mluví více lidí najednou?
Jak vás baví hovor, když mluvíte oba naráz?

Hm…

Jak se cítíte, když hlava a ty hlasy v nás mluví a mluví?
Tohle a ještě toto, toto ne, málo času, úkol, musím, správně, špatně…

Jaké to je, když je chvíli uvnitř ticho?
Klid, pohoda. Balzám pro duši?

Hm…

Přijdete domů a z televize to hraje.
Pořád tam něco a o něčem mluví a mluví.
Přijdete do hospody nebo restaurace a mluví tam telka nebo něco hraje.
V rádiu to mluví. Ve filmu to mluví.

Vezmete mobil a už to mluví.
Sms, zpráva, email, video, messenger… tak mluvíme taky.

Potkáme se s člověkem. A už to mluví. Ahoj, jak se máš. Jak to jde, co nového? Mluvíme.

Přijde konflikt, tak mluvíme. Musíme to vyřešit, tak mluvíme.
Vůbec nejlepší je mluvení u hádání muže a ženy. Mluví a mluví.
A čím více to nejde a nepřichází klid, tím více se mluví.

Když něco chceme, potřebujeme, vyžadujeme, toužíme po něčem, tak mluvíme.

Mluvíme nejdřív uvnitř. Přemýšlíme, plánujeme, organizujeme, lámeme si hlavu, jak nejlíp na to.

Přitom se taky říká, že intuice přichází z ticha. Vede nás tiše.

Hm…

Bobříky nedáváme za 24h mluvení. Dáváme je za držení ticha.
Ne hodně, ale málo je výzva nejen v tichu.
Všimněte si, jak lidé reagují, když mají málo jídla.
Někdo si myslí, že den nejíst je smrt.
A co den nemluvit?

No to by také možná byla naše smrt.

Hm…

Smrt čeho by to byla?
Která naše část nejvíce protestuje, když ji zveme do ticha?
Která naše část remcá, když ji nedáme nebo bereme jídlo?

Co je to za ukňourané, stěžující si, nespokojené, mluvící já?

Vůle prý koná v tichu.

Hm…

Příroda je tichá. Rostliny ani zvířata nemluví našimi hlasy. Jsou ticho.

Když si chceme odpočinout či se zklidnit, jdeme do ticha.
Meditace tichem.

Hm…

Proč teenageři nosí sluchátka a poslouchají muziku nejvíce?
Co v nich mluví a mluví a sestavuje jejich osobnost neustálými komentáři?

Že by to občas bylo tak nesnesitelné, že je prostě lepší si pustit dobrou muziku?

Hm…

Že by ty hlasy mluvily i pak když jsme staří a pořád něco hodnotily a měly svůj názor?

A mluvily a mluvily a mluvily.
A jasně, že je velmi dobře slyšíme, když jsme chvíli v tichu.

Že bysme právě proto raději hned pustili doma telku, hned se dáme do řeči, vememe mobil….

Protože, kdo to má panebože vydržet ten neustálý proud hlasů a myšlenek v hlavě.

Hm…

A co když by to byla fakt naše smrt, kdybychom den, dva nemluvili?
A byli v tichu.
Nebylo by to nakonec to nejlepší, co se nám může stát?

Smrt našeho mluvícího já.

Hm…

A co když to nemusí být ani smrt, ale jen to, že to přestaneme brát tak vážně a nebudeme si toho tolik všímat. Ono to možná hned nezmizí, ale jen to tam bude. No a co.

Hm…

Co je za tou malou smrtí?
Co by nám pak zůstalo? Fakt bychom bez mluvení umřeli?
Nebo by nám zůstalo… Ticho.

Nezůstali bychom tam taky?
Naše tiché já? Pravé velké nekonečné já.

Hm…

A s ním naše zázračné tělo v tichu.
Napojené na vedení intuice a ticho naší duše.
Konající dle vůle života z ticha.

Třeba bychom pak jen prostě méně mluvili a více konali.
Tvořili a pracovali na něčem smysluplném.
Možná dokonce na něčem, co by nás bavilo, dělalo by nám to radost.

Hm…

Možná bychom v tichu zjistili, že nám vlastně vše může dělat radost. Když máme v hlavě ticho.
Že ono to vlastně není tak špatné. Když je ticho.
Ono je to vlastně fajn. Když si zrovna nemyslíme opak.
Ono je to vlastně super. Když si ten hlas v naší hlavě nestěžuje.
On je ten náš život vlastně boží.
Když se furt neděje ten mluvící hluk nespokojenosti.

Hm…

Co když je dokonce úplně celý svět v pořádku.
Když přestane to mluvení, že není.

Hm…

Co když jsme doopravdy i my úplně v pořádku.
Když přestanou hlasy myšlení, že ne.

Hm…

Co když je to fakt jednodušší, než o tom pořád mluvíme.

Co když to mluvení a hlasy umře?

Fakt umřeme i my?

A nebo teprve pak si všimneme, kdo doopravdy jsme?

Kdo ví.
Luxus ticha každopádně neuškodí.

David