Ano smutné náladě a svobodě

Prožil jsem včera smutný večer o samotě. A bylo to úžasné.

Z nějakého důvodu, se my lidé uzavřeme do „svého“ života a říkáme: „Tohle je můj život, mám to tak a tak.“

Ráno si oblečeme naše oblečení a identitu a staneme se znova tím vším: „Já jsem to a to…“.

Vyrazíme pak dělat všechny ty správné věci, které se dělat mají.

Abychom toho byli schopní, zapneme jeden hlavní program:
Soudce. Chodící dotazník.

(Vemte si dnes papír a dělejte si čárky, kolikrát dnes budete něco soudit a hodnotit.)

Sebe, děti, partnera, lidi, okolí, váš byt, situace, rozhovory, myšlenky, vysílání televize, tenhle mailing, jiný mailing…

Děláme vůbec někdy něco jiného, než že hodnotíme, soudíme, porovnáváme, vyhodnocujeme? Dobré/špatné. Správně/blbě.

Někdy mám pocit, že ne a že v tom jedu.

Co kdyby to ale byla iluze a nic takového jako „správně“ by chvíli neexistovalo. Existoval by vždy jen váš prožitek tady a teď.

Viděli byste se rozčilovat řidiče.
Viděli byste v obchodě brečet dítě.
Viděli byste ty hrůzy ve zprávách.
Viděli byste sebe a svůj zlozvyk.
Viděli byste svou blbou náladu.

A řekli byste: „Ano. Děkuji.“ A měli byste klid.

Přijali byste to. Nesoudili. Byli s tím. Možná dokonce odpustili. Kdyby se vloudilo něco navíc. Odpustili sobě i druhým.

Celý život hodnotím hlavně jednu věc:
Jak se cítím.

Jsem totiž přece „role model“ – jdu příkladem. A když jdete příkladem, tak musíte dělat věci správně. To je jasné.

Tak musím být šťastný, veselý, bohatý, zdravý, chytrý, důsledný.
Chovat se jak se patří.

A víte co. Včera jsem zůstal sám doma a otevřel jsem si láhev vína. Sám. A byl jsem smutný.

Byla to nejkrásnější melancholická párty tento rok. Pouštěl jsem si písničky, dal si saunu, pil víno, plakal jsem, byl jsem smutný a víte co?

Řekl jsem tomu Ano. Možná po mnoha měsících jsem nehodnotil, jaký zrovna jsem a nejsem a zda je to správně nebo ne.

Byl jsem. A bylo to boží.

Pár lidem jsem napsal. Že je mám rád a že jsou skvělí.

Smutek otevřel mé srdce, soucit a lásku.

Dokonce jsem si ve svém smutku hrál s kočkami a zamiloval si je. Poprvé mě nerozčilovaly v tom, co zase dělají nebo nedělají. Kam lezou, kam můžou nebo nemůžou. Byly svobodné.

A já s nimi. Svoboda.

Dovolil jsem jim žít. Dovolil jsem žít sobě.

Přátelé, nenechte se mýlit. Míra mé svobody v životě je na běžné hodnotící poměry úžasná. Vlastně mám možnost dělat si naprosto, co chci.

A přesto jsem včera uviděl, jak nesvobodný jsem.
Jak sebe pořád něčím omezuji, soudím a hodnotím.

A protože jsem rebel a ti milují svobodu, ptám se:

Co když jsme tu za odměnu?
Co když žádné správně není?
Co kdybychom mohli cokoliv?

Co kdybychom mohli žít totální absolutní svobodu? Svoji.

Mou nejvyšší svobodou je právě teď říct Ano smutné náladě a „ne-šťastným emocím“. Včera jsem to dovolil a cítil jsem se jako nejsvobodnější člověk na planetě.

Děkuji za možnost s vámi toto sdílet.

Alice není doma, tak mě čekají palačinky self-service.

Život je krásný, když jste svobodní.

Přeji vám svobodu. Máte ji. Jen si ji dovolit.

David