Čas dobře zažívat

Nedávno jsem slyšel krásnou myšlenku George Pranskeho. Dovolte mi ji s vámi sdílet, přijde mi zásadní a dlouho jsem kolem tohoto tématu v životě chodil.

Také se jí dotýkám s lidmi teď často při povídání „45 minut vklidu“.
(viz termíny zde)

V té myšlence jde o naši schopnost žít z místa spokojenosti vs. žít do místa spokojenosti. Vysvětlím. Všichni známe koncept „Budu šťastný až.“ Až budu mít tohle, až zažiju tohle, až pocítím toto… tak pak… už to bude. Tak pak už budu šťastný.

Někdo už si toho všiml, že nebude. Někdo ještě ne. V pořádku, Nebo si toho taky jeden den všimneme, ale druhý už zase ne. To je život. Přesto mi přijde, že přichází čas nad tím jen nemávnout rukou, ale prozkoumat to místo detailněji.

Říkám mu osobně žít buď z místa „aby“ nebo z místa „protože“.
Tvořit z místa „vklidu“ nebo naopak „z neklidu“.

Někdy je to hned jasné, jindy je to taková delikátně jemná záležitost. Všimnout si z jakého popudu, z jaké energie, z jakého místa vstupujeme do dalšího okamžiku života a našeho konání, je důležité.

Praktický příklad. Vezměme si člověka, který má špatné zažívání. Ale přesto si chce užívat jídlo a jeho chutě. Ale neví o tom, že má špatné zažívání. A tak jí, nacpává se a pořád to nějak není ono. Tak jí více a častěji a zkouší pořád něco nového a zvyšuje příjem. Ale ať dělá, co dělá, nemá z toho celkově více, protože prostě nemá dobré zažívání a tělo to vše dobré, ani zážitky z něj, neumí vstřebat a prožít.

Někdo jiný má naopak dobré zažívání. Skvěle zažívá. Potřebuje tedy méně, méně častěji i méně střídat pokrmy, protože pokaždé získá z pokrmu maximum zážitku a výživy.

A co když je to podobně s prožíváním a zažíváním v celém životě? Co když existuje „životní zažívání“ nejen „střevní zažívání“. A co když třeba ani nevíme, že zažívání nemáme v pořádku a tak si nemůžeme pomoct, ale pořád chceme více, lépe, výše a dále, protože pak už konečně přijde ten zážitek, to naplnění, to pravé zažití.

Jenže bohužel nepřijde. I když se fakt snažíme, máme disciplínu, systém, vůli a další skvělé vlastnosti. A fakt na sobě v životě pracujeme. Nepřijde, protože nám nefunguje zažívání.

A když funguje? Pak jdeme životem tak nějak spokojeně, protože každý okamžik je něčím zajímavý, neodmítáme ho, ale naopak si chvíle vychutnáváme a jsme spokojení, prostě víme, že život je fajn, že mu můžeme věřit a že se o nás stará. Jsme vklidu. Žijeme z protože jsme vklidu. Ne, aby byl klid.

Vnímáte rozdíl? Jak tedy na to?

Vlastně jednoduše. Tak moc, že se nám tomu nechce věřit. A tak si dál myslíme, že to nejde a že je to těžké. Jde to ale lehce a obyčejně, když žijeme z ticha a klidu v nás, našeho pravého já, z naší podstaty, z našeho bytí, z našeho nekonečného potenciálu a nesmrtelné duše. Ze srdce více než z hlavy a jejich vymyšlených příběhů, co ještě potřebujeme, aby…

Všimněte si toho během dne. Pozorujte, kdy jste vklidu spokojení a kdy hlasy v hlavě něco vyžadují. Chtějí, aby bylo něco jinak. Někteří lidé nebyli vklidu možná celé roky.

Proto je nejlepší to prožít. Pokud máte chuť a 45 minut času, v „v ordinaci klidu“ ještě nějaká volná místa. 🙂

Vlastně je to boží zázrak, že můžeme v životě být vklidu, dělat méně a zažívat více. Trvalo mi to mnoho let, než mi to došlo. A mám takový pocit, že evoluce života a lidí, nás teď právě k tomuto vede.

Přeji krásnou neděli.

David

PS:
Kdo máte chuť na poslech a audio, nahrál jsem dnešní emailing i sem