Pomalé myšlení

Email o úpadku minulou neděli měl nejvyšší reakci od vás vůbec tak za poslední rok. Dotkl se vás velmi a za to děkuji.

Cítil jsem to podobně.

Úpadek přináší růst. Konec nový začátek. Padáme, abychom se zvedli. Zastavujeme se, ať můžeme jít svěží zase dál.

A zatím nejlepší způsob, jak jít dál spatřuji v POMALÉM MYŠLENÍ.

Co to je?

Je to TICHO, PROSTOR A ČAS.
Je to svět našeho továrního nastavení.

Náš základní stav. Je v nás, v našem srdci a umožňuje nám zde žít v klidu, harmonii a míru.

V tomto stavu pomalého myšlení jsme šťastní. Přijímáme a odpouštíme. Sobě a také druhým. S pomalým myšlením máme krásný život.

A proto čeká nevyhnutelný úpadek jeho opak. Rychlé myšlení.

Urputné a intenzivní myšlení. Takové myšlení upadá, rozpadá se na prach a jako fénix z popela povstane člověk nový – pomalý.

Povstaneme jako lidé s pomalým přirozeným a klidným myšlením. Myšlením, které spočívá v přítomnosti a v klidné radosti ze života.

Takové myšlení není mrtvé – je obrovsky tvořivé a živé. Jde k podstatě. Vyrůstá z ticha. Zvedá nás z postele a zve nás do práce na našem životním úkolu.

Pomalé myšlení je všímavé, citlivé, ohledu-plné vůči druhým lidem.
Tvoří po-málu a jednoduše.

Pomalé myšlení si rádo hraje a baví se. Je opakem vážnosti.

Pomalé myšlení miluje. Je to láska pro věc. Vášeň i zapálení.

Dovolte si myslet pomalu. Jednu pomalou myšlenku za druhou. A hodně ticha v hlavě. Nesnažte se myslet. Život myslí za vás.

Není pro to potřeba dělat vůbec nic. Je to automat života.

Kdykoliv se ztišíte, dáte si prostor a čas, nadechnete se a vydechnete, všimnete si ho. Pomalého myšlení. Čeká s nekonečnou trpělivostí a pokorou, je pořád s vámi a nikdy nikam nejde. Je tam ve vás.

Občas mu říkám: „Tati?“ a ono odpoví: „Ano?“.

Uvnitř. Jakobych testoval a zkoušel, zda se na něj skutečně můžu spolehnout. Zda neodešlo. Zda tam pořád je. Občas to zkouším i na: „Mami?“

Zatím se ozvali vždy. Jsou tam, uvnitř, pořád.

Alice mi občas řekne: „Pššššt.“ Když už moc moc mluvím.

Jasně, že mé rychlé myšlení je dotčené. Ale má pravdu. Prostě moc mluvím (že bych i moc psal? :). Hlava mluví pořád něco.

Ta komise v hlavě, ten rádce, chytrolín vše ví, dotazuje se a hodnotí. Dokola a dokola. Mluví…

Nechť s láskou odpadne. A utichne. Všichni ti páni a paní v naší hlavě, kteří mluví a mluví utišuje právě pomalost – láska, soucit, pokora, přijetí, odpuštění, klid.

Je to tak přirozené. V přítomnosti světla stín mizí. Stejně tak v přítomnosti pomalého myšlení mizí trápení a útrapy.

Pomalé myšlení je štěstí. A je pořád s námi.

Zmizí problémy, výzvy a překážky v životě s pomalým myšlením? Ne.

Zmizí to, co si o problémech myslíme. A to vše mění.

Najednou je problém jen to, skrze co se jde životem. Najednou je překážka jen další krok. Najednou je chyba jen to, co ještě chybělo. Najednou je výzva to, co nás baví a díky čemu se stáváme mistři.

A tak přivítejme do života pomalé myšlení – prostor, ticho a čas.
Pak děláme to, co je opravdu podstatné a skutečně důležité.

Náš život si pak zamilujeme a všimneme si, že žijeme v ráji. Že máme nebe na zemi. Že miliardy lidí na planetě Zemi netuší, zda budou mít zítra co jíst a zda jejich dítě neumře, zda přežijí.

A my si tady ve Šťastném Česku čteme emaily a řešíme pomalé a rychlé myšlení. A zda dnes budou palačinky s malinovou nebo meruňkovou.

Není to krásné? ️

Hmm, jaký pokrok. Jaký to dar, jaké štěstí.

Děkuji za to! ️

David